Příběh profesora Antoše aneb jak chirurgie zvítězila na operou
12.04.2022
Emeritní přednosta naší Chirurgické kliniky slaví 80. narozeniny a je jasným důkazem, že věk je skutečně jen číslo. Stále aktivně operuje a účastní se náročných zákroků, které trvají i deset hodin, stále přemýšlí nad tím, jak chirurgický obor ještě víc zdokonalit a posunout dál. Přitom stačilo málo a kariéra prof. MUDr. Františka Antoše, CSc., se mohla ubírat docela jiným než medicínským směrem.
Pane profesore, kdo nebo co Vás přivedlo k medicíně?
V naší rodině byl široko daleko jediný lékař, můj strýc, který byl zubař. Před válkou měl soukromou praxi, byl úspěšný a oblíbený, to se mi líbilo. Když jsem po maturitě uvažoval, co dál, vybral jsem si medicínu. Přihlášky jsem si dal do Prahy a do Plzně a jako třetí možnost jsem si napsal konzervatoř, že bych studoval zpěv. Osudově vyšla medicína.
A co ten zpěv? Zpíváte dál?
Ano, amatérsky. Ale tenkrát na vysoké škole jsem i při medicíně chodil na soukromé hodiny zpěvu ke Zdeňkovi Otavovi z Národního divadla. Ale ke školenému opernímu zpěvu jsem se dostal moc pozdě, už mi bylo kolem 30 let a to je dost risk začínat pěveckou kariéru. Tak jsem si zpěv nechal jen jako bokovku. Ale třeba v roce 2003 jsem vystoupil ve Stavovském divadle. Bylo to u příležitosti evropského chirurgického kongresu, který jsem vedl jako prezident. A večer jsme s kamarády z plzeňské opery připravili operní program. Byla to ode mě velká drzost, ale dobře to dopadlo.
Vraťme se tedy zpět k Vaší profesní kariéře. Kde jste začínal?
Do první práce jsem musel jít na umístěnku, kterou jsem dostal do pohraničí, do Děčína. Tam mě dali na ORL, protože to bylo potře- ba. Pak jsem šel na vojnu a když jsem se po roce vrátil, naštěstí bylo v děčínské nemocnici volné místo na chirurgii. To jsem byl šťastný, protože já si už na vysoké škole uvědomil, že chci dělat nějaký operativní obor.
Kolik let jste v Děčíně strávil?
Původně jsem tam měl být pět let, tak to na umístěnku bylo, ale pustili mě trochu dřív. V roce 1967 se totiž ze starého motolského oddělení profesora Niederleho stala chirurgická klinika a při té příležitosti se tam objevila nová místa. Vyhlásili konkurz, já se přihlásil a tak jsem získal práci v Motole. Tam jsem setrval prakticky 25 let. Věnovali jsme se víceméně břišní chirurgii, udělal jsem tam obě atestace a nakonec i kandidaturu (jako je dneska Ph.D.) a docenturu, ale bylo to dost martyrium, protože já jsem nikdy nevstoupil do strany...
Měl jste jako nestraník z politických důvodů velké problémy?
Tak v 70. letech ze mě partajníci nebyli zrovna nadšení, jako nestraník jsem kariérně rostl pomaleji než ostatní, ale s tím se nedalo nic moc dělat. Ale měl jsem určitou výhodu, že jsem se narodil v Anglii a tak se mnou orgány radši nechtěly nic mít, byl jsem pro ně politicky nečitelný. Pak jsem v roce 1980 odjel pracovně na dva roky na Maltu. To byla zajímavá situace, protože na Maltě tenkrát doktorům politicky zrušili soukromé praxe a doktoři vyhlásili stávku, zavřeli ordinace a odjeli pracovat do zahraničí. Malta byla bez doktorů, tak tam poslali lékaře ze socialistického bloku jako výpomoc.
A jaké cesty osudu Vás dovedly na Bulovku?
Na Bulovku jsem nastoupil v květnu 1991. Nemocnice s IPVZ vypsal výběrové řízení na přednostu chirurgického kliniky a já jsem v konkurzu zvítězil. Loni to bylo 30 let, co jsem na Bulovce, v r. 1997 jsem byl jmenován profesorem pro obor chirurgie.
Můžete stručně představit svoji práci? Jste autorem několika unikátních operačních postupů...
Už v Motole jsem se zajímal o divertikulární chorobu tlustého střeva. Zabýval jsem se téměř výhradně břišní chirurgií a zavedl jsem čtyři operace, které byly a v mnohém jsou dodnes unikátní. Z motolské éry jde o operaci pro ulcerózní kolitidu (vředovitý zánět tlustého střeva) - restorativní koloproktektomie s ileopouchanální anastomózou a také operaci pro Crohnovu chorobu - strikturoplastika. Další dvě přinesla bulovecká éra. V roce 1999 přišla onkologická cytoreduktivní chirurgie + HIPEC pro pobřišnicové metastázy (kombinace chirurgie a onkologie).
V tom jsme byli první v celé střední a východní Evropě. A poslední unikátní operace je hemikorporektomie, vůbec nejradikálnější chirurgický zákrok s oddělením celé dolní poloviny těla pacienta. To se naštěstí nedělá moc často, za celou dobu šlo jen asi o jedenáct operací, nicméně jde o jednu z největších sestav na světě.
Nejznámější je určitě metoda HIPEC, kterou od Bulovky převzaly i další kliniky v Česku.
Do 2015 jsme byli jediní v republice, na kontě už máme skoro 350 realizovaných operací. Začátky byly krušné, protože až do nedávna tento zákrok nebyl hrazený ze zdravotního pojištění a museli jsme neustále shánět peníze od sponzorů, z různých grantů a podobně. To už se naštěstí změnilo. V současnosti HIPEC dělají i centra na Karláku a v Olomouci, také v Brně a něco málo v Krči.
Které operace Vás osobně nejvíc baví?
Určitě HIPEC. To je vždy překvapení. Je to hrozný adrenalin, protože dokud pacienta neotevřeme, tak nevíme, jestli vůbec budeme operovat. Až v tu chvíli se rozhodne, jestli strávíme dalších osm až deset hodin na sále. Musíme z těla dostat opravdu všechny nádory a tkáně, které jsou nádorem napadené. Pokaždé je to diametrálně odlišná operace, která je dimenzovaná jen vlastním úsudkem.
Chirurgické operace jsou fyzicky velmi náročné. Jak se udržujete ve formě?
Ano, naše operace jsou většinou těžké a dlouhotrvající. Trávíme spoustu hodin vestoje, naklonění nad pacientem. Je evidentní, že páteř dostává pořádně zabrat. Například změny na mé krční páteři, to je, abych tak řekl, zoufalý stav. Ale nijak speciálně se neudržuji a nikdy jsem to nedělal. Sportoval jsem vždy jen rekreačně. Asi si ten pohyb vynahradíme při operacích, to je opravdu manuální, fyzicky těžká a náročná práce. Proto je nejlepší vybudovat tým spolehlivých operatérů, kteří se mohou během výkonu střídat. Já operaci začnu, pak hodinku operuje tým, já si chvilku oddychnu a znovu přijdu na zásadní části, dokončení a šití pak zase může udělat tým. Je důležité vědět, že to udělají přinejmenším stejně spolehlivě jako já. To potom vyčerpání odpadá a únava je přiměřená.
Slavíte 80. narozeniny, můžete tedy srovnávat. Jaká je nová generace lékařů. Jsou jiní?
Úplně. Je to způsobeno hlavně společenskými změnami. My jsme žili jinak, nic jsme nemohli a plně jsme se věnovali medicíně. Ale dneska mají mladí tolik příležitostí a možností, mohou cestovat, rozhodovat se naprosto svobodně. Bohužel, často jsou ale i nemístně liberální ve zodpovědnosti a přístupu k chirurgii. Mimochodem, Bulovka byla například jedním z prvních pracovišť v republice, kde jsme na chirurgii začali zaměstnávat i ženy a lékařky operatérky dnes v chirurgii zejména u fyzicky lehčích specializací dosahují vynikajících výsledků.
Co byste vzkázal začínajícím lékařům?
Že chirurgie je obor vysoce zodpovědný a také kolektivní. Lze vyniknout individuálně, ale jedině na základě dlouhé a tvrdé práce. Trvá roky, kdy se vypracujete do situace, než byste mohli uspokojovat svoje ego. Je důležité si hned na začátku říct: ano, chci se tomu věnovat a chci něčeho docílit – a nejen chodit do práce a brát za to peníze. Teprve potom se možná podaří to, co říkali už seriáloví doktoři z Nemocnice na kraji města, totiž že ortopedie – v našem případě chirurgie – je milenka na celý život.
Takže nelitujete, že jste se nestal operním pěvcem?
Jsem rád, že jsem se chytil medicíny, že jsem přispěl svým dílem k rozvoji chirurgie. S týmem jsme něco pořádného vybudovali, a to se počítá.
Následující článek
Emeritní přednosta naší Chirurgické kliniky slaví 80. narozeniny a je jasným důkazem, že věk je skutečně jen číslo.
Číst dále