I po mnoha letech chodím do práce stále ráda, říká sálová sestra z Bulovky
18.09.2024
Zdá se vám, že sálové sestry mají lehkou práci, protože jen ladně podávají lékařům nástroje? Co tato práce obnáší ve skutečnosti nám vyprávěly dvě sálové sestry, nebo chcete-li instrumentářky či „sálovky“ Petra Koldová a Lívia Gernátová z naší Ortopedické kliniky.
Sálově sestry Ortopedické kliniky Petra Koldová a Lívia Gernátová.
Jak dlouho už na Bulovce pracujete?
Petra Koldová: Já jsem tu přes 25 let a stále na Ortopedii. Po zdravotní škole jsem šla hned na operační sál. Při výběru povolání mě hodně ovlivnila moje rodina, obě sestry byly instrumentářky. Když jsem byla malá, občas mě vzaly do zákulisí. Na operačním sále se mi vždycky moc líbilo.
Lívia Gernátová: Já na Bulovce pracuji teprve dva roky, z toho na sále jsem zhruba rok a předtím jsem byla rok na Ortopedii na oddělení. Přišla jsem sem ze Slovenska, kde jsem pracovala v nemocnici na chirurgickém oddělení, ale nikdy jsem nebyla na sále a ani mě nenapadla ta možnost ucházet se o práci sálové sestry. Už od školy jsem však věděla, že traumatologie a ortopedie jsou obory, které mě budou zajímat. Do Čech mě přilákala chuť pracovat ve velké fakultní nemocnici, navíc tu není jazyková bariéra a je to blízko. Úroveň zdravotnictví i vybavení je tu na vyšší úrovni. Bulovku jsem si vybrala hlavně proto, že nabízí široké spektrum ortopedie a můžu se naučit strašně moc nových věcí.
V rámci Ortopedické kliniky chodíte jen na sály, nebo děláte i jinou práci?
P: Například Lívia prošla i oddělením, ale třeba já jsem tu čtvrt století a stále na sále. Vlastně znám z celé nemocnice jen pár lidí, protože sálová sestra přijde do práce, převlékne se, pracuje, odejde. My ani na obědy nechodíme, vše se vozí k nám. Za celý pracovní den vůbec neopustíme sál.
Práce instrumentářky je tedy konkrétní pracovní zařazení?
P: Ano. Sestry na oddělení, to je úplně jiný způsob práce. Kdyby sestra z lůžkového oddělení přišla podávat instrumenty na sál, tak by to moc dobře nedopadlo. Ale já jsem to zažila i z druhé stránky, když jsem za covidu šla ze sálu pomáhat na oddělení. To jsem byla úplně ztracená.
L: Já to zase znám obráceně, jak jsem z oddělení přešla na sál, tak to pro mě byl úplně jiný svět. Snad ani jedna věc nebyla stejná. Myslela jsem si, že to bude jednodušší, ale ve skutečnosti je to náročná a složitá práce.
V čem je práce sálové sestry specifická? Za co všechno nesete zodpovědnost?
P: Práce sálové sestry je velmi sofistikovaná. Musíte být dobrý koordinátor, pracovat svědomitě a zaručit, že vše proběhne sterilně, asepticky. Protože když uděláte chybu, tak to sice nikdo hned nevidí, ale po čase by to poznal pacient. Infekční pooperační komplikace mohou být i fatální. Takže je to hodně i o svědomí. Sálová sestra musí být technicky zdatná, musí být dobrá manažerka, samozřejmě musí umět dobře komunikovat s lékaři, kteří jsou často ve stresu, i s anesteziology a ostatními profesemi. A musí v každé situaci zachovat klid. To se člověk naučí časem. Stres při operacích zažíváme často a je potřeba se s ním naučit pracovat.
Jak přesně fungujete na operačním sále? Zahájí se operace, anesteziolog pacienta uspí a přistoupí k němu lékař a vy...
P: Nejdřív my. Na sále jsme první, protože lékaři mají své povinnosti na oddělení. Začneme pracovat na přípravě instrumentárií a pomůcek potřebných k operaci. Komunikujeme s anesteziologickou sestřičkou nebo se sanitářem, abychom věděli, jaká bude poloha pacienta. Předem je rozhodnuté, která sálová sestra se umyje k operaci, to znamená, že je po celou dobu sterilní. K tomu je vždy potřeba jedna sestřička, která je prostředníkem mezi umytou sestrou a okolím. Například vyndává implantáty a stará se, aby umytá sestřička měla všechno, co potřebuje. Pokud možno ještě dřív, než na to pomyslí.
To je tedy příprava před operací. A pak přijde lékař a jde rovnou do akce.
P: Přesně tak, vše si zkontroluje, upřesní nám průběh operace a domluvíme se, co všechno bude potřebovat, jaké přístroje, instrumentária, pily, vrtačky a podobně. Nastuduje si rentgenovou dokumentaci a začne se chystat na operaci. Skvělé je, když lékař přijde o trochu dřív, zvlášť u složitějších nebo nestandardních operací. Když máme možnost se předem zeptat, co všechno bude potřeba. To je samozřejmě optimální stav.
Během operace lékaři podáváte nástroje. On si říká, nebo už přesně víte, co mu máte dát do ruky?
P: Ideální je, když si moc říkat nemusí. Jsou lékaři, se kterými jsme na sále častěji a za ty roky už přesně víme, co kdo bude chtít. Musíme znát průběh operace a měly bychom vědět, který nástroj a v kterou chvíli použít. Když nevíme, tak se zeptáme.
L: Z mého pohledu je moc fajn, že na mě, jako na novou sestru, berou lékaři na sále ohled. Respektují, že jsem u takové operace teprve podruhé nebo potřetí a jsou klidní, prostě mě vedou a říkají mi, co přesně si mám připravit. Nebo mi poradí kolegyně na sále, protože všichni vědí, že se to musím a chci naučit. Na Ortopedii je těch instrumentů a technik opravdu moc.
Lívia Gernátová v akci na sále. Operuje MUDr. Zdeněk Matějovský, CSc.
Když skončí operace a veškeré instrumentárium tam leží použité, je také vaše zodpovědnost, co se s ním děje dál?
P: Instrumentářka by si měla od začátku operace počítat všechny operační nástroje, břišní roušky a podobně. Stručně řečeno, co na tom stolku má na začátku, to by tam měla mít i na konci operace. Kdyby to nesouhlasilo, máme velký problém. I když někdy se samozřejmě stane, že nástroj spadne na zem.
L: Jakmile skončí operace, následuje další práce. Vše uklízíme a kompletujeme, teprve kompletní instrumentária odesíláme vysterilizovat na Centrální sterilizaci. Nyní se jedná o tom, že by kompletaci mohli provádět až na oddělení Centrální sterilizace, což by nám velmi ušetřilo práci.
P: V ortopedii je však hlavní potíž, že těch instrumentárií máme strašně moc. Něco jiného jsou základní síta, kde jsou peany, dláta a kladiva – to by na Centrální sterilizaci jistě zvládli zkompletovat. Ale musíme si uvědomit, že například k operaci totální endoprotézy je běžně dalších pět specializovaných sít, na to by na Centrální sterilizaci asi neměli čas, vzhledem k tomu, že se starají o celou Bulovku. Jsme zvyklé nástroje po operaci skládat samy.
Když člověk sleduje probíhající operaci, vnímá, jak enormně důležitá je souhra celého týmu a zejména pak soulad operatéra se sestrou, která mu musí v pravý okamžik podat ten správný instrument a v pravý okamžik jej naopak odebrat. Mají lékaři své instrumentářky, nebo je úplně jedno, kdo konkrétním operačním týmu bude?
P: Sálové sestry by měly být zastupitelné. Měly bychom být schopné se umýt ke každé operaci. Ale v praxi to probíhá tak, že naše skvělá staniční sestra každý den rozepisuje operační program – a musím říct, že spravedlivě určuje, kdo a kde bude ten den sloužit. Samozřejmě je to jako všude, s některými lékaři si lidsky i pracovně sednete lépe než s jinými, ale to není pro rozpis služeb určující. Spíš je to tak, že když sestřička jeden den instrumentovala, bude se staniční snažit, aby druhý den dostala roli „obíhající“ sestry, aby to bylo spravedlivé, abychom se střídaly. Já jsem trochu výjimka, protože jsem stálejší personál na septickém sále.
L: Septický sál je vlastně úplně oddělený od ostatních operačních sálů, dělá se tam například i spondylochirurgie.
Co máte raději, pozici „umyté“, nebo „obíhající“ sestry?
P: To se asi tak nedá říct. Samozřejmě kdybychom si mohly vybrat, tak si rozepíšeme služby, jak by se nám to líbilo, ale určitě nemáme problém s kýmkoli pracovat. To by ani nešlo.
Dá se říct, co vás na vaší práci nejvíc naplňuje a žene dál každý den?
P: Já považuji za svůj malý osobní úspěch, že i po těch letech chodím do práce ráda. Je to hodně zajímavá práce, která mě motivuje a udržuje neustále ve střehu. Pracovní doba mi vždycky neskutečně rychle uteče, protože mě to pořád hrozně baví. Zní to jako klišé, ale je to pravda. Každý případ je jiný a každý vyžaduje jiné instrumentárium, každý lékař je jiný, i každý pacient… Naše práce je pestrá a akční, přestože pořád dokola myjeme a podáváme tytéž nástroje, přestože její velká část je fyzicky náročná rutina.
Fyzicky náročná? To bych u práce sálové sestry nečekal…
P: Vlastně neustále taháme sem a tam těžké věci. Představte si všechno to železo, které chodí ve velkých kovových kontejnerech. Se vším manipulujeme nejméně pětkrát, než se nástroje vůbec dostanou k operaci. Je to fyzicky velmi náročné. Navíc se občas stane, že je například naplánovaná endoprotéza, ale na poslední chvíli se změní program – takže musíme všechno sklidit a připravit sál znovu. Ale to k tomu zkrátka patří.
Petra Koldová připravuje sál před operací.
Při ortopedických operacích často instrumentárium připomíná vybavení autoservisu, čítá desítky různých nástrojů. Jak se v tom všem vyznáte?
L: Úplně na začátku to byl docela šok. Když jsem poprvé vybalila ty kontejnery, vůbec jsem nechápala, jak holky naprosto přesně a okamžitě vědí, kam pro co sáhnout a co v danou chvíli doktorovi podat. Všechny frézy mi přišly stejné, dláta si byla tak podobná… Ale s každou další operací jsem se víc orientovala a získávala jistotu. Ze začátku jsem se musela absolutně soustředit a všímat si, které nástroje kolegyně v konkrétních případech podávají. Třeba jaké dláto používají na menší kosti na zápěstí, v porovnání se širokým dlátem na velkou stehenní kost. Postupně jsem se naučila dávat každý detail do souvislostí, teď už mi to přijde naprosto logické.
P: Základních nástrojů je opravdu hodně. Máme vybudovaný systém, kdy má každá věc své místo. Tudíž pokud sestra ve sterilizaci složí síto dobře, my víme, že když sáhneme doprostřed nebo doprava, najdeme tam konkrétní nástroj.
Předpokládám, že když na sále začíná nová sestra, nejde rovnou dělat instrumentářku…
L: Určitě ne. Úplně na začátku jsem byla „sterilková“, pomáhala jsem umývat nástroje a kompletovat síta, kontrolovala jsem věci ve skladech a podobně. Holky mě hodně učily a zkoušely, abych si všechno osahala a poznala celé instrumentárium. Ale je pravda, že až na sále jsem si vše prakticky spojila a zafixovala, které nástroje patří k jaké operaci. Po čase mě přibrali nejdřív k úplně minioperacím, kdy se třeba vyndá jeden drát z nohy, postupně jsem se dostala i k náročnějším zákrokům. Teď už mám za sebou i totální endoprotézy kolene i kyčle. Zatím moje největší operace byla reimplantace kolene s profesorem Chomiakem a primářem Kubešem.
Každý obor se vyvíjí, asi i vám přicházejí pod ruce stále nové nástroje. Jak moc se váš obor za poslední roky posunul?
P: Posunul se například v oblasti artroskopických operací, kde přicházejí novinky neustále a tak rychle, že v tom málokterá z nás dokonale orientuje. Ono to hodně závisí na lékařích, kteří vždy přijdou s konkrétními požadavky pro danou operaci a často si vše dokonce sami připraví. Samozřejmě se objevují i nová základní instrumentária, ale samotný princip například výměny kloubu se nemění. Nástroje jsou dnes hezčí na pohled, ale v podstatě jsou podobné jako dřív.
Je nějaký typ operace, na kterou se pokaždé těšíte?
P: Samozřejmě jsou více a méně oblíbené operace, ale když to na sále klape, jak má, tak samotný zákrok neřeším. Vlastně mám radost za pacienta, za lékaře i za sebe, že všechno dobře dopadne. Týmová spolupráce je ohromně důležitá.
L: Pro mě je fascinující, že k nám na Ortopedii přijde starší pacient, nebo i mladý po úrazu, nebo malé děti s vrozenými vadami – u nás na sále je odoperují za pár hodin a ti pacienti potom skutečně plnohodnotně fungují po celý další život. Jen si vezměte, že před 20 lety pacienti se zlomeninou krčku leželi měsíce se závažím na extenzi a nezřídka zemřeli kvůli komplikacím spojeným s proleženinami. A dnes se za hodinu navrtá šroub do krčku, pacienti za dva dny můžou rehabilitovat a za dva týdny jdou domů. To je pro mě až zázrak. I to se mi líbí na ortopedických nebo chirurgických oborech, že dokáží zlepšit stav pacienta zásadně a efekt je téměř okamžitý.
P: Ještě bych chtěla navázat na Lívii, protože já už mám srovnání, jak moc se náš obor zrychlil. Když jsem začínala pracovat na ortopedickém sále, trvala totální výměna kyčelního kloubu dvě a půl hodiny, teď se stihne do hodiny. Časově je ten progres obrovský.
Vy ale vidíte pacienta jen na sále a už se nedozvíte, jaký vliv měla operace na jeho kvalitu života…
P: Zpětnou vazbu úplně nemáme, největší posun vidí lékař, který znal původní stav pacienta. Ale je pravda, že když mě některý pacient hodně zaujme, zeptám se občas kolegy, jak se jeho stav vyvíjí.
Kolik operací denně jedna sálová sestra zvládne?
P: Běžný operační program má čtyři až pět operací, ale často se lékaři prostřídají. Nicméně my tam jsme po celou dobu.
L: Samozřejmě záleží, jak velké a dlouhé jsou ten den naplánované výkony.
Petra Koldová při spolupráci se spondylochirurgem Doc. MUDr. Josefem Včelákem, Ph.D.
Kolik sálových sester je na naší Ortopedické klinice?
P: Momentálně je nás 22. Ono to na první pohled vypadá, že nás je dost, ale potom stačí, když dvě sestry mají dovolenou nebo někdo onemocní a okamžitě vznikne krizová situace. Ideální plný stav by byl 24 sester, ale to ani nepamatuji, jestli vůbec někdy bylo. Oproti minulosti je teď provoz na operačních sálech mnohem intenzivnější.
Jaká je podle vás ideální adeptka na sálovou sestru? Jak z hlediska charakterových vlastností, tak vzdělání a profesních zkušeností.
P: Pro nás je třeba ideální Lívia. To se podaří opravdu málokdy, že nastoupí mladá sestřička, která je profík, má v sobě pokoru a ví, že naši práci je potřeba se pořádně naučit a dělat ji na tisíc procent. Při operaci naše práce vypadá jako lážo plážo, ale jen když ji člověk umí. Působí to lehce, že jen tak něco podáváme. Ve skutečnosti je za tím absolutní soustředění, spousta vědomostí a zkušeností a také dřiny. Ideální adeptka na sálovou sestru by měla být pokorná, trochu i technicky zdatná, ctižádostivá, sebevědomá a rozhodně týmová a komunikativní, protože v týmu při operaci je komunikace naprosto zásadní.
L: Já bych určitě doplnila, že každá sálová sestra by měla mít zájem o obor i o samotnou práci. Motivaci a chuť se práci instrumentářky naučit a zvládnout ji perfektně. To vím z vlastní zkušenosti, nikdy jsem neřekla „ne, tam já nepůjdu, to já nechci“. Vždycky to bylo „ano, chci to zkusit, musím se to naučit, jít zase k o kousek těžší operaci“. Tady na Bulovce to naštěstí od začátku fungovalo, když jsem si nebyla jistá, tak se někdo umyl se mnou a stál vedle, kdybych náhodou něco nevěděla. Nové věci jsem si chtěla sama vyzkoušet, osahat, na nic nečekat. Protože tak se člověk všechno naučí nejlíp.
Je tato profese vhodná pro absolventky?
P: Já jsem třeba šla na sál hned po škole. Myslím, že to je o každém konkrétním člověku, o jeho postoji. Někdo je akční a do všeho se vrhá hned, to je náš ideální kandidát.
L: Škola vás na tuhle práci moc nepřipraví, ale podle mě je profese sálové sestry vhodná i pro absolventky, když vědí, co chtějí.
Autor: Filip Řepa
Rozhovor se sálovými sestrami si můžete pustit také na YouTube profilu Fakultní nemocnice Bulovka (viz. níže).
Následující článek
Od října přichází naše Oddělení fyziatrie a léčebné rehabilitace s příjemnou novinkou. Fyzioterapeutka PhDr. Patrícia Bačová přináší na Bulovku relaxační a rehabilitační Watsu terapii. Doporučujeme!
Číst dále