Michaela Prchalová: ve vzpírání je hodně srdce, stejně jako v práci zdravotní sestry

11.05.2023

Na Bulovce slouží už 28 let a k tomu se vrcholově věnuje dost netradičnímu sportu. Představujeme Bc. Michaelu Prchalovou, sestřičku z Ortopedie a vzpěračku.

Jak jste na Bulovce začínala?
Přišla jsem z dětské ortopedie Motolské nemocnice 22. května 1995 a od té doby jsem na ortopedii na Bulovce. Začínala jsem na Dětském oddělení, pod vedením staniční sestry Marcelky Pilíkové. Ona byla jedna z těch, která byla u otevírání ortopedické kliniky. Za všechno co umím vděčím právě jí, byla to taková moje pracovní máma. Na Dětském oddělení jsem strávila 12 let. Vlastně do odchodu Marcelky do důchodu.  Pak jsem byla pět let na Traumatologickém oddělení a v roce 2010 jsem přišla na Onkologickou ortopedii.

Jak to zvládáte, 28 let na jednom pracovišti?
Vždycky jsem se po pár letech posouvala o patro výš; teď už jsem v sedmém patře, výš už to ani nejde :). Bylo moc fajn, že člověk na té cestě poznal různé druhy ortopedie. Na Dětské ortopedii nám některé dětičky pod rukama víceméně vyrostly, pokud se jednalo například o vrozené vady, strávily u nás celé dětství. Znali jsme je odmalička a často jsme je viděli při operacích i v dospělosti. Traumatologie byla zase úplně jiná, tam jsou pacienti po úrazech, kteří přijdou a odejdou, pak už je většinou nevidíte. A na Onkologické ortopedii to pro mě byla jedna velká neznámá, musela jsem se hodně učit. I tady jsou pacienti, kteří se vracejí na chemoterapii. Do této oblasti jsem bohužel pronikla i z osobní zkušenosti, protože otec mého syna umřel na rakovinu a za 3 roky i můj další přítel umřel na nádor slinivky. Co jsem měla tady v práci, to pak pokračovalo i doma.

Co vás na vaší práci naplňuje, co je ten motor, který vás žene dopředu?
Jak se říká: „když sestřička ze zdravotnictví neuteče do roka, tak už zůstane celý život“. Tohle je práce, kterou umím, nic jiného bych nemohla dělat tak dobře. Teď už určitě neuteču. A ani nemocnici bych neměnila. Navíc jsem v covidu chodila pomáhat na jiná oddělení a i teď ve svém volnu beru služby na soukromé Plastické chirurgii a soukromé ambulanci. Je dobré občas vyzkoušet něco nového, rozšířit si obzory i o jiné obory, jít dopředu…

Ve volném čase se věnujete vzpírání. Jak jste k tomu přišla?
Já byla v tělocvičně od dětství. Dělala jsem 12 let moderní gymnastiku, tenkrát za Rudou hvězdu, což bylo jediné středisko vrcholového sportu v republice. Ke vzpírání mě přivedl můj strejda, který vzpíral za veterány. Někdy v roce 2003 jsem si řekla, že to půjdu zkusit, když už tolik necvičím tu gymnastiku.

Jak vám to šlo?
Trénovala jsem tři měsíce a hned jsem vyrazila na svoje první závody, rovnou na mistrovství republiky. Získala jsem druhé místo a všichni koukali, kde jsem se tam vzala, protože mě nikdo neznal. Tehdy se ve Výroční ročence Svazu vzpírání psalo: “zaujala Michaela Prchalová z Bohemians Praha, která se věnovala více než deset let umělecké gymnastice a po tříměsíčním tréninku bere medaile na našich soutěžích“. V roce 2005 jsem porodila syna a za dva roky jsem se k vrcholovému vzpírání vrátila.

Vzpírání není zrovna ženský sport, čím si vás získal?
Je to tak, v povědomí veřejnosti je vzpírání jako chlapskej sport. A je fakt, že když jsem šla na svoje první závody, bylo nás holek v republice málo. Já tenkrát závodila za Bohemku a byla jsem tam jediná holka. Tak si mě hýčkali. Ale na vzpírání se mi hlavně líbí něco jiného. V tom sportu sice není moc peněz, ale zase jsou tam hrozně silné vztahy, čestné, je tam hodně srdce. Uvedu příklad. Před několika lety jsem si objednala speciální vzpěračské boty, v tu dobu jste je nekoupili jako dnes, ale šily se na zakázku, někde na Moravě. Bohužel jsem já nohu špatně obkreslila a boty co poslali mě neseděly, tlačily, ... takže jsem najednou byla na závodech bez bot! Přímo na závodech za mnou přišel partner od mojí soupeřky a říká: „tobě prej poslali špatný boty, tak mi ti půjčíme naše“. Tohle se v jiných sportech nestává.

Vzpíráte už skoro 20 let. Změnil se ten sport hodně?
Dneska je samozřejmě vzpírání úplně jiné, už vzpírá hodně holek, přicházejí třeba z crossfitu, kde se taky intenzivně cvičí s činkami. Zajímavou změnou prošlo vzpírání za covidu, kdy se dokonce konaly virtuální závody, mistrovství Evropy, při kterém rozhodčí seděli na druhém konci světa. Startovní listina byla obrovská, hlavně proto, že tam nebyla možnost dopingové kontroly. Teď už je ale zase všechno v normálu.

Jak to chodí na závodech?
Jedna disciplína je trh, kdy máte tři pokusy. A pak je nadhoz, zase tři pokusy. Na závodech si vždycky nahlásíte základní pokus, tedy váhu činky, v obou disciplínách a pak zvyšujete. Já osobně moc nejsem na trh, ten technicky nemám úplně dokonalý. Ale zase to doženu v nadhozu, protože mám sílu.

V jaké váhové kategorii závodíte?
Bývala jsem v váhové kategorii do 53 kg, ale pak už mi nešlo zhubnout, tak jsem šla do 58 kg. Předloni světová federace měnila váhové kategorie, takže jste buď 59 kg, nebo další je až do 64 kg. Minulý rok na posledních mezinárodních závodech v Polsku jsem měla den před závodem 61,8 kg tak jsem se v pohodě do kategorie 64 kg vešla.

Které medaile si ceníte nejvíc?
Čím jsem starší, tím víc si už cením každé medaile, protože ta příprava už je samozřejmě těžší. Hodně si cením stříbrné medaile z ME 2018 z Budapešti, také ze Švédska a ta bronzová z loňského ME Masters v Polsku je jedna z nejhezčích. Mám i stříbro z Masters v italském Turíně z roku 2019, to byl velký úspěch, konkurence tam byla obrovská.

Je vzpírání hodně finančně náročné?
Já nejsem profesionál, takže si všechno hradím sama. Startovné na světové šampionáty stojí v přepočtu až 3600 korun, něco stojí cesta a taky vybavení. Mně naštěstí přispívá oddíl, v současnosti závodím za TJ Baník Meziboří a trénuju na Hagiboru,v oddíle pražské Bohemians.

Kolik kil vlastně zvednete?
Při své tělesné hmotnosti 58 kilo jsem utrhla 53 a nadhodila 75 kil. Bylo ale období, kdy jsem dřepovala i se 120 kg ve předu. Ale pozor, nejde o bench-press, to je odlišný druh tréninku.

Jak často trénujete?
Podle služeb. Ono je lehké jíst, spát a cvičit. Ale něco úplně jiného je jíst, spát, cvičit a chodit do práce na třísměnný provoz. Nejde udržet pravidelnost. Před závody trénuji v průměru třikrát týdně. Stačí mi 40 minut intenzivního tréninku, udělám si ty svoje tři disciplíny, nepotřebuji v tělocvičně trávit tři hodiny. Občas se mnou chodí syn, protože při dřepování potřebujete někoho, kdo stojí za vámi a jistí vás.

Je vzpírání z pohledu sportovních úrazů nebezpečné?
Já měla úraz loni před Vánoci, poranila jsem si labrum a potrhala rotátorovu manžetu, když jsem zavírala kufr auta. S panem doktorem Dolejšem, který je machr a specialista na ramena a kolena jsme se dohodli, že to zkusím zvládnout bez operace a moje muskulatura si s tím poradí. Jen to bude chtít více času. Měla jsem osm týdnů ortézu a pak postupně rozcvičovala. Dopadlo to dobře, hlavně taky díky magnetoterapii v soukromé ordinaci.

Hodí se vám něco ze vzpírání i v práci?
Jasně. I na moderních polohovatelných postelích občas potřebujete pacienta nadzvednout, posunout výš nebo poponést. Opakovaně říkám kolegyním: „dejte si tu postel nahoru, jinak vás budou bolet záda“. Je to vlastně podobné jako při vzpírání, takže i technicky se mi tenhle sport v práci hodí.

Jaké závody vás ještě čekají v letošním roce?
Připravuji se na Evropské hry Masters, které jsou tento rok v Tampere ve Finsku. Na konci června odlétám. Tyto hry se konají jen jednou za čtyři roky. Jde v podstatě o takovou olympiádu veteránů. Na těch posledních, v roce 2019, jsem v italském Turíně získala stříbro. Po návratu z Finska jedu s dětmi na bulovecký tábor, ostatně jako každý rok. Letos tam jedu už po osmé. Moc se tam těším, a to nejen na děti, ale i na partu lidí, se kterými jsme taková táborová rodina. 

No a co se ještě týká vzpírání, podařilo mi dát se vzpěračkami z jiných oddílů dohromady takový projekt. Jde také o vzpěračky Masters, nebo vzpěračky, které závodily v minulosti a jsou v tom ,,starším" věku. Jedná se o náš druhý kalendář "Vzpěračky Masters". Letos jsem oslovila soukromé RETROAUTOMUZEUM, které nám vyšlo vstříc a umožnilo focení v jejich prostorách. Veškerý výtěžek z prodeje půjde Nadačnímu fondu pro pomoc onkologicky nemocným a jejich rodinám ÚSMĚV NEJEN PRO KRYŠTOFA. Založili ho rodiče 22 letého studenta, který jim zemřel na onkologické onemocnění. Tento nadační fond úzce spolupracuje právě s onkologií na Bulovce a stejně tak i se sociálním oddělením.

Následující článek

Pozvánka na slavnostní otevření lázeňské sezóny do Slatinných lázní Toušeň
25. 4. 2023

Na Bulovce slouží už 28 let a k tomu se vrcholově věnuje dost netradičnímu sportu. Představujeme Bc. Michaelu Prchalovou, sestřičku z Ortopedie a vzpěračku.

Číst dále