Psychologická podpora by měla být běžnou součástí komplexní péče o zdraví
02.04.2024
V nemocničním prostředí je psychosociální pomoc velmi důležitá a vyhledávaná. Pacienti a jejich blízcí se často musejí vyrovnávat se závažnými diagnózami, nemocniční personál čelí velkému tlaku a stresu. Pro všechny na Bulovce funguje tým klinických psychologů, krizových interventů a peerů. Jak pomáhají v praxi vysvětluje Mgr. Marcela Krejčí z Oddělení klinické psychologie FNB.
Práce psychologa v rámci nemocnice je potřebná z jasných důvodů. Jak početný tým na Bulovce působí?
Náš tým aktuálně čítá celkem 23 lidí a letos přibydou další posily. Konkrétně jde o sedm psychologů, kteří se věnují především pacientům, hospitalizovaným i ambulantním. Z toho je pět klinických psychologů a dva psychologové ve zdravotnictví. K tomu máme devět peerů, což jsou kolegové zdravotníci vyškolení pro první psychickou pomoc nemocničnímu personálu. A dál je v týmu sedm zdravotnických interventů, kteří se zaměřují na tzv. sekundárně zasažené, tedy například na příbuzné, pozůstalé nebo matky po potratu, ale také pomáhají při velkých krizových událostech, například po letošní střelbě na filozofické fakultě, kde ošetřují všechny zasažené. Plus máme dva intervizory, kteří se starají o celkový průběh všech peer podpor a krizových intervencí a sledují, jestli je vše provedeno správně.
Mgr. Marcela Krejčí působí na našem Oddělení klinické psychologie jako psycholožka ve zdravotnictví.
Můžete vysvětlit, jaký je rozdíl mezi klinickým psychologem a psychologem ve zdravotnictví?
Jedná se o dva různé stupně vzdělání. Po dokončeném pětiletém studiu psychologie absolvent ještě není kompetentní k tomu, aby pracoval ve zdravotnictví. Až po absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu se stane tzv. psychologem ve zdravotnictví, získá osvědčení a může jít do praxe. To je první nástavbový stupeň a o toto vzdělávání je obrovský zájem. Nejvyšším stupněm vzdělání pro oblast zdravotnictví je pak další pětiletý vzdělávací program Klinická psychologie na IPVZ, po jehož zakončení se člověk stává klinickým psychologem. Jde o skutečně náročný proces, jak pro samotného psychologa, tak pro nemocnici, která musí psychologa uvolňovat na dlouhé stáže na různých pracovištích…
Jakou přípravou nebo školeními procházejí tzv. peerové?
Peerové se zaměřují hlavně na psychosociální pomoc tzv. kolega kolegovi a mají své vlastní specializační vzdělávání. Jde o celorepublikový program pod Národním centrem ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (NCONZO) s označením „peer podpora ve zdravotnictví“. Výcvik vedou kliničtí psychologové a trvá několik měsíců. Adepti na budoucí peery procházejí sítem nemocnice, ve které působí, ale i sítem náročného vzdělávacího programu. Cílem je absolvovat tzv. kolokvium, což je interaktivní zkouška, kde musí předvést své znalosti a dovednosti na nácvikové situaci. Plus samozřejmě musí úspěšně absolvovat speciální vědomostní test k prokázání orientace v dané problematice. Zvládnou to opravdu jen dobře vybraní a motivovaní jedinci.
Na Bulovce se peerové rekrutují z řad našich zaměstnanců?
Přesně tak, musí to být zdravotníci, to je podmínka nastavená ministerstvem. Může se jednat třeba o zdravotnické záchranáře, sestřičky nebo i sociálně zdravotní pracovnice. Bohužel ale už třeba nemůže jít o kaplany, což je velká škoda. Dříve to šlo, například náš kaplan Jan Kolouch má hotový výcvik na peera a v praxi byl úžasný.
"Psychologická podpora může u pacientů se závažnými diagnózami zafungovat jako doplněk léčby."
Předpokládám, že hlavní část práce psychologů zabírá podpora pacientů. Kolika pacientům se v současnosti věnujete?
To je velmi individuální a úplně přesný počet nedokáži říci. Všichni pracujeme jako psychologové konsiliáři, což znamená, že si nás volají z různých oddělení, když se domnívají, že psycholog může být pro jejich pacienta užitečný. Může to být například deset pacientů z řad těch hospitalizovaných a k tomu každé odpoledne zhruba čtyři klienty v rámci naší ambulance. Každý z nás to ale má jinak. Třeba já jsem teď na rodičovské dovolené a věnuji se převážně peerům a interventům, ale samozřejmě kolegové na plný úvazek mají mnohem víc klientů mezi hospitalizovanými i ambulantními pacienty.
Jak to probíhá v praxi, když si vás zvou na oddělení? Psychologa volá personál, pacient, příbuzní?
Máme dvě cesty. První a nejčastější cesta je, že nás zavolá ošetřující lékař, když vidí, že je potřeba pacienta podpořit, že by mu psycholog nebo psychiatr mohl pomoci. My pak můžeme zafungovat jako doplněk léčby. Nebo i sám pacient může požádat o nějakou formu psychologické péče, aby za ním přišel psycholog nebo například kaplan.
Které kliniky a oddělení využívají psychologickou pomoc pro své pacienty nejvíc?
Velmi vytížené je naše Komplexní onkologické centrum. To má přímo svého psychologa, který je tam pro onkologické pacienty a jejich příbuzné. Dále psychologickou podporu často využívají Interní klinika a Chirurgická klinika, zejména JIP. Svoji psycholožku má i Dětské oddělení, kde je potřeba věnovat velkou péči dětem i rodičům. Velmi úzce spolupracujeme s Urgentním příjmem a ARO, poslední dobou i s Klinikou infekčních nemocí a s dalšími. Ale psychologická podpora je tu pochopitelně k dispozici všem, kdo nás potřebují. Stručně by se dalo říct, že nejčastěji všude tam, kde se umírá – a zejména kde není umírání tak běžné –, si nás volají, abychom ošetřili jak pozůstalé, tak personál.
"Psychologové a interventi mohou pomoci pacientovi i na jeho poslední cestě."
Jak zásadní součástí vaší práce je téma umírání?
U umírání velmi potřebujeme podporu krizových interventů, protože psycholog bývá velmi vytížený a trvá příliš dlouho, než se k umírajícímu pacientovi dostane. Od toho jsou v nemocnici interventi, kteří mají pohotovosti a služby a jsou k dispozici nonstop. Takže když se stane, že třeba v sedm večer pacient začne odcházet, voláme interventa, který může být na místě do půl hodinky.
V jakých situacích si tedy z oddělení zvou klinické psychology a psychology ve zdravotnictví?
Psychologové jsou častěji voláni kvůli zvládání hospitalizace, která pro pacienty nezřídka bývá velmi zatěžující a frustrující, je to velká změna, lidé ztrácejí pocit bezpečí, soukromí apod. Psychologové přicházejí například ve chvíli, kdy se pacientův stav zhoršuje, přestává být motivovaný k pokroku a získává pocit blížícího se konce. V takových chvílích z oddělení volají psychologa, aby s pacientem promluvil a motivoval ho. Abychom společně rozebrali, jaké možnosti ještě má, případně i ke sdělení závažné diagnózy. Třeba když pacientovi zjistí HIV/AIDS, bývá psycholog velmi potřeba, totéž platí i u onkologických diagnóz.
Sdělování závažných diagnóz musí být těžké pro všechny strany. Jak to lékaři zvládají?
Určitě je to náročné, ale lékař na to nemusí být sám a může využít podporu psychologa nebo interventa. Mladí lékaři už to zvládají velmi dobře a umějí s pacienty mluvit, ale některé starší ročníky lékařů stále neradi říkají tu bolestivou pravdu úplně napřímo. To může být problém, protože pacient pak žije v nejistotě a neví, co s ním bude dál. Získá třeba pocit nějaké falešné naděje, která ale už nemusí být – a ten člověk pak přichází o kvalitní čas, kdy se mohl rozloučit s rodinou, smířit se, dokončit pro něj důležité životní úkoly a podobně. Takže i tady může psycholog pomoci a šetrně vysvětlit pacientovi jeho diagnózu i s tím fatálním koncem. A může pomoci i jeho blízkým, poradit, co dělat a jak s takovou zprávou naložit.
“Vnímání psychologické péče se velmi změnilo, lidé už se nestydí a nebojí se vyhledat pomoc psychologa.”
Pojďme ale k veselejším tématům a k pacientům, kteří se uzdraví. Jak probíhá spolupráce po propuštění pacienta z nemocnice? Pracujete s ním dál, nebo ho předáte do péče jinému psychologovi?
Běžně pacientům už během hospitalizace nabízíme, že pokud nás mají v dojezdové vzdálenosti, mohou i po propuštění pokračovat v terapiích na Bulovce. Přece jen otevřít se psychologovi je těžké a byla by škoda pacienta ztratit a vztah pacient-psycholog ukončit. Pokud si tedy pacient s psychologem takzvaně sedí a vidíme důvody další spolupráce, nabízíme pokračování ambulantní formou. A když to z nějakého důvodu nejde, každý z psychologů má síť odborníků, které může pacientovi doporučit. Známe se často osobně a víme, kdo a jak pracuje a co by pro pacienta mohlo být přínosné i praktické. Pacientovi z Mostu tak můžu dát kontakt na mosteckého psychologa či psychoterapeuta, to je běžný postup. Ale protože Bulovka je velká spádová nemocnice, psychologů je málo a čekací doby jsou dlouhé, spousta pacientů je ochotných k nám dojíždět i z větší dálky.
Vždy je vaše psychologická péče hrazena pojišťovnou?
Naše klasická dlouhodobá psychologická a psychoterapeutická péče je hrazena ze zdravotního pojištění, stejně tak psychodiagnostické testování. Máme seznam zdravotních výkonů, které jsou pojišťovnami propláceny, je dána doba trvání a počet frekvencí daného kódu, a to jako psychologové sledujeme a řídíme se seznamem zdravotních výkonů.
Změnilo se podle vás vnímání psychologické pomoci veřejností?
Určitě! Zejména od doby covidu se přístup laické veřejnosti k psychologům velmi změnil. Už to rozhodně není takové tabu a hodně jsme se posunuli směrem na západ. Ale stále vnímám obrovský rozdíl, pokud člověk přichází z vesnice, nebo když je z většího města. Sám klient už psychologa navštíví, a i přes prvotní nervozitu se na návštěvu těší, ale pak se může např. bát, stydět říct o tom svým příbuzným, kolegům. I to se ale postupně mění a lidé se za psychoterapii nebo psychologickou konzultaci nestydí.
Jak moc psychické rozpoložení pacienta ovlivňuje jeho fyzický stav?
Tělo a duše musí jít ruku v ruce. U psychosomatiky to tak bohužel funguje. Víme, že když něco nezvládáme tzv. hlavou, projeví se to i po fyzické stránce. Na zdraví je potřeba pracovat komplexně. Když mysl není „zdravá“ a něco ji tíží, jsou z toho i tělesné trable. Máme potom psychosomatické nemoci, migrény, bolesti zad, bolesti žaludku, ekzémy a další stresová onemocnění – to všechno mohou být důsledky našeho vnitřního psychického vypětí. V těle zkrátka všechno souvisí se vším.
“Střelba na filozofické fakultě byla pro tým psychologické podpory velmi silná a důležitá zkušenost.”
Obrovskou potřebu psychosociální pomoci ve společnosti i v nemocnicích odkryla nedávná střelba na filozofické fakultě. Co ukázala?
To je velmi komplexní otázka, kterou jsme řešili a stále řešíme s kolegy z ostatních nemocnic i s koordinátory týmů zdravotnických interventů a peerů. Velkou výhodou je, že systém psychosociální podpory už je ve velkých nemocnicích dobře zavedený. Kromě Bulovky mají své týmy např. Vinohradská nemocnice, FN Motol, Všeobecná fakultní nemocnice, Thomayerova, ZZS HMP a další. Máme i společnou koordinační skupinu online.
Jak tedy vše probíhalo v tomto specifickém případě?
V případě střelby na FF nás okamžitě přes online skupinu kontaktoval koordinátor týmu psychosociální podpory ZZSHMP a přesně nám řekl, co od nás potřebuje a co nás čeká. Díky tomu jsme měli náskok a mohli jsme připravit tým lidí v pohotovosti – naše krizové interventy pro pacienty a peery pro zdravotníky. Než k nám záchranka přivezla prvního pacienta, respektive pacientku, na kontaktním místě už čekalo několik interventů a peerů, kteří byli připraveni okamžitě pacienta doprovázet a podpořit ho v akutní stresové fázi. Rozhodně jsme nechtěli, aby se z toho stalo nějaké velké trauma, aby člověk potom trpěl posttraumatickou poruchou apod. To jsme si ošetřili hned v počátcích. Následující hodiny v tom chaosu a zmatku jsme se snažili interventsky ošetřovat pacienty, jejich rodiny a rovnou jsme provedli i u zdravotníků tzv. demobilizaci.
Můžete vysvětlit, co přesně znamená demobilizace u zdravotníků?
Demobilizace je prvotní skupinové ošetření bezprostředně po fázi akutního stresu, kdy si všechny svoláme dohromady a zrekapitulujeme, co se stalo a jak se to stalo. Vysvětlíme, co se v nich může odehrávat, co může přijít za nové pocity, jak se to může projevit po tělesné nebo kognitivní nebo emoční stránce a co se s tím dá dál dělat, co mají u sebe sledovat a jak se o sebe mají starat. Jde nám o to omezit působení stresu a jeho následky a obnovit psychické síly u těchto zasažených zdravotníků, kteří se účastnili této náročné události. Zpětná vazba od lékařů, kteří tuto demobilizaci podstoupili, byla moc hezká a všichni řekli, že jim to v tu chvíli hodně pomohlo.
To bylo ve čtvrtek odpoledne. Co následovalo poté?
Večer jsme převzali stabilizované pacientky my jako psychologové. Navázali jsme na první psychologickou pomoc poskytnutou našimi interventy. Oni je ošetřili a my jsme s nimi mohli dál pracovat psychologickou nástavbou po další dny a po celou dobu jejich pobytu na Bulovce. Za pacienty pravidelně docházel psycholog. Ve zpětném pohledu to byla velmi silná zkušenost a velmi zajímavé téma, protože bylo potřeba řešit spoustu věcí najednou – pacienty, tlak rodin a ostatních, média. Snažili jsme se pacienty ochránit, aby se k nim tento tlak nedostal a aby nebyli k tomu všemu ve stresu ještě z toho, co je čeká a co komu mají nebo nemají říct.
Stává se někdy, že pacient odmítne vaši pomoc, přestože je zřejmé, že psychologickou pomoc potřebuje? Jak to řešíte?
To se stává překvapivě často, u pacientů, ale i u personálu, kdy vidíme, že jsou zasaženi, třeba jako u této mimořádné události střelby na FF. My vždy přicházíme alespoň s nabídkou péče, jsme tady pro ně, ale je to jejich čas a jejich volba. Vysvětlíme, co jim můžeme jako psychologové, interventi a peerové nabídnout. Rozhodnutí je však vždy na nich. Dopřejeme jim čas, dáme kontakt a necháme pro ně zadní vrátka otevřená. Neradi člověka házíme přes palubu jen proto, že ne vždy je správně naladěný, třeba má bolesti nebo je zrovna z něčeho frustrovaný, je unavený nebo ve stresu, a právě teď se s námi odmítá bavit. Může se stát, že se situace změní, proto nikdy nic rovnou neuzavíráme.
“Pro personál je práce ve zdravotnictví velmi stresující. I v této oblasti nabízí náš psychologický tým pomoc a podporu.”
Všichni jsme jen lidé a nikdo z nás nemůže být nepřetržitě pozitivně naladěný. To se týká i personálu v nemocnici, protože práce ve zdravotnictví generuje pořádnou dávku stresu. Co byste poradila speciálně sestřičkám? Jak se nenechat vyprovokovat agresivním pacientem, jak zachovat chladnou hlavu a odstup, co si vnitřně říct a jak se vypořádat s konfliktními situacemi?
O konfliktní situace ve zdravotnictví není nouze, pracujeme v prostředí plném stresu a emocí. Důležitá je podle mě prevence, proto také jako psychologové a peerové chodíme na oddělení a ptáme se lidí, jak to tady prožívají a jak se cítí. Snažíme se nabízet psychologickou péči pro naše zaměstnance, když něco řeší, mohou přijít, my je podpoříme, a nakonec se to pozitivně odrazí v jejich práci i v osobní spokojenosti. Samozřejmě máme i různé podpůrné materiály, letáčky k psychohygieně a spánkové hygieně apod. Personálu také dokážeme poradit, jak se nabíjet během pracovního dne i ve volném čase, říkám tomu „nabíječky“.
Můžete být konkrétnější?
Když je toho v práci už opravdu moc, máme tzv. deeskalační techniky. A pro personál je hrozně důležité tyhle techniky znát a umět je využívat. Třeba když pacient stojí a řve, tak já nebudu zvyšovat hlas, ale naopak svou řeč ztiším a zpomalím, budu mu aktivně naslouchat, v hlavě si můžu počítat malou násobilku nebo odečítat sedmičku, u toho budu pomalu dýchat do břicha… To všechno nás krásně zklidní a dá se to dobře dělat i během konfliktu. V ten samotný okamžik komunikace s naštvaným pacientem bychom se měli vyhýbat slovíčkům jako: vy mě štvete, já jsem tady taky od rána a ještě nejedla, a podobně. Mnohem víc pomůže, když řekneme: vnímám, vidím, že čekáte dlouho a mrzí mě to, bohužel, ale děláme všechno pro to, abyste už přišel na řadu atd. Uklidňovací techniky fungují na obě strany. Vždycky je lepší zklidňovat slovně, nemá cenu se s pacientem prát, to víme. Kde to jde, snažme se pacienta vyslechnout, dát mu najevo, že vnímáme jeho problém a že chápeme, jak je to těžké. Ale nedá se nic víc dělat, personálu je málo a pacientů hodně, jsou taková období…
To ale vyžaduje i ze strany personálu určitou vůli, čas a chuť začít pracovat sám se sebou a se svým psychickým stavem.
Samozřejmě, bez toho se nepohneme z místa. V součinnosti s Mgr. Soňou Mendlovou, náměstkyní pro ošetřovatelskou péči, se snažíme personálu nabízet chození na terapie, preventivně. Říká se tomu zvyšování psychické odolnosti, kdy společně procházíme různé techniky nebo například řešíme i konflikty, které mají doma. Zvlášť u starší generace pozorujeme, že si potíže ze soukromého života často přenášejí i do práce, a naopak. Mladší generace už ví, jak moc jsou psychické zdraví a psychologická podpora důležité a že nabídka psychosociální péče v práci je obrovský bonus. Dokonce už při nástupu nás kontaktují a preventivně využívají podporu peerů.
Peerové jsou tu pro své kolegy, zdravotníci zdravotníkům. S čím přesně a jak mohou personálu pomoci?
Peeři například chodí s nabídkou preventivní psychosociální péče na oddělení, aby o této možnosti opravdu všichni věděli. Peerové dokáží neskutečně pomoci, jsou na to školení, doporučí personálu ty správné „nabíječky“ a techniky. Nedávno tu probíhaly i workshopy pro personál, kde si zaměstnanci mohli vyzkoušet různé nácvikové krizové situace a jejich řešení, jak mluvit s náročnými pacienty, jak provádět psychohygienu, jak se o sebe starat, která jsou ta správná slova, když nechcete eskalovat konflikt apod. Nejzkušenější peeři mohou pro oddělení zorganizovat i různá skupinová sezení. Když se například někde najednou zvýší počet agresivních lidí, může si nás vrchní nebo staniční sestra zavolat a uděláme si takovou nácvikovou hodinku. O problematických situacích je potřeba mluvit a nenechávat si je pro sebe, rozhodně se není za co stydět, psychologická podpora je tu od toho, aby pomohla věci řešit a vyřešit.
“Každý z nás by měl mít dobře vycvičené systémy osobní psychohygieny, umět odpočívat a dobíjet baterky.”
Psychologové a psycholožky jsou vlastně takovou kotvou pro ostatní. Ale co je kotva pro vás? Jak se vy osobně, když jste zahlcená problémy lidí kolem, od toho všeho očišťujete?
U psychologů ve zdravotnictví je logicky psychohygiena naprosto zásadní. I my máme své supervizory, kterým říkáme o svých případech, což je ve skutečnosti perfektní očista od pracovních věcí. Pochopitelně musíme mít dobře vycvičené systémy vlastní psychohygieny. Některá pravidla mají obecnou platnost a všem se doporučuji! Ve chvíli, kdy za člověkem zaklapnou dveře nemocnice, je potřeba se okamžitě začít nabíjet. Práci pustit z hlavy, nepřemýšlet o případech z ordinace, nenechat se do nich zatáhnout. Mně vždycky pomáhá si uvědomit, že to naši pacienti jsou odpovědní za své životy – já jim můžu nabídnout podporu, pomoci s psychickou stránkou, ale dál už je to na nich, je to jejich život, ne můj. A pak mám ráda své rituály, o kterých vím, že na mě fungují: knížka, spánek, ticho, wellness, rodina, kafe – to jsou věci, které si my psychologové umíme užít.
Chtěla byste závěrem něco doplnit nebo vzkázat ostatním?
Není ostuda si psychologa zavolat. Je to součást komplexní péče o zdraví. Jsme pomocníci zdravotníků, psycholog má za cíl uvolnit ruce ošetřující týmu, protože lékaři ani personál nemají kapacitu s pacientem řešit jeho strasti a úzkosti. A v ten okamžik jsme tu my, pro ně pro všechny – ulevíme personálu, aby mohl dělat svoji práci, a ulevíme i pacientovi a jeho blízkým.
Mgr. Marcela Krejčí (roz. Braunová)
Psycholožka ve zdravotnictví působí na Oddělení klinické psychologie FNB. Poskytuje individuální psychoterapii, nácvik relaxačních technik a nabízí skupinová setkání osobního rozvoje. Zajišťuje psychologické konsiliární vyšetření a podpůrnou psychoterapeutickou péči u hospitalizovaných pacientů. Na Bulovce má na starosti tým psychosociální podpory složený ze zdravotnických interventů a peerů a psychologů. V současnosti je na rodičovské dovolené. Má ráda knihy, saunování, čas s rodinou a řídí se mottem „užívej dne“.
Následující článek
V nemocničním prostředí je psychosociální pomoc velmi důležitá a vyhledávaná. Pacienti a jejich blízcí se často musejí vyrovnávat se závažnými diagnózami, nemocniční personál čelí velkému tlaku a stresu. Pro všechny na Bulovce funguje tým klinických psychologů, krizových interventů a peerů. Jak pomáhají v praxi vysvětluje Mgr. Marcela Krejčí z Oddělení klinické psychologie FNB.
Číst dále